V souvislosti s dnešním výročím okupace Českoslovenka Německem v březnu 1939, není od věci připomenout si události, které tomu předcházely a trochu se nad nimi zamyslet.
simonak.eu
Minimálně od března 1938 byl Beneš informován o nechuti západních spojenců dostát svým závazkům. Této informace se mu dostalo od francouzského novináře Beuve-Méryho, který mezi válkami pracoval v pražském Institutu Ernesta Denise. Je otázkou proč tomu nechtěl uvěřit (a spoluobčanům neochotu spojenců zatajoval) a ještě v červenci 1938 odmítal zpochybnit anglo-francouzskou pomoc, když později, na konci roku 1940, psal vyslanci Jaromíru Smutnému, že už v květnu 1938 věděl, že nás Francie zradí.
Beneš si tedy o spojencích nedělal valné iluze, stejně jako Německo. V Hossbachově protokolu z 5. listopadu 1937 bylo zaznamenáno Hitlerovo přesvědčení, že Británie a Francie už Československo odepsaly. Avšak obsah tohoto protokol byl v té době znám pouze nejvyššímu německému velení. Francie spolu s Anglií svoji politikou ústupků dostaly Německo na koně, ze kterého ho poté s vypětím všech sil a díky světovým mocnostem (USA a SSSR) jen obtížně sesazovaly.
Další otázka vyvstává, proč Beneš 26. září 1938, tedy po mobilizaci, v rozhovoru s náčelníkem své vojenské kanceláře generálem Silvestrem Bláhou uvedl, že se budeme bránit do posledního dechu a musíme jít dál, děj se co děj, a že je připraven i obětovat svůj život pro zachování republiky, když jeho jednání po Mnichovu bylo zcela opačné. Co ho k tomu vedlo? Obával se snad natolik toho, že bez spojenců, ať už západních-Francie s Anglií považovala za nejlepší svoji politiku appeasementu a platit při tom z cizího (obětování svého „spojence“ Československa), nebo sovětského Ruska, jehož pomoc byla pouze fiktivní a pro geografickou polohu a politickou situaci zcela nereálná-Československo nebude schopno klást odpor nacistickému Německu? Asi ano, bez zásahu spojenců by byl náš odpor, dříve či později, zlomen, ale i pokus o něj by velmi posílil morální kredit obyvatelstva a třeba bychom se tak snadno nesmiřovali (vyjma těch, kteří proti režimu aktivně vystupovali) s komunistickou diktaturou, pokud by k ní vůbec došlo.
Vzdali jsme se zcela bez odporu navzdory dobře vycvičené, vyzbrojené a odhodlané armádě a kvalitnímu systému opevnění, kterého se obával jak Hitler, tak jeho generálové. Mnichov se tak stal pro Hitlera triumfem a pro nás tragickou událostí, která ovlivnila naše osudy na mnoho let. Někdy je potřeba zlu čelit i za cenu obětí.
Navíc Beneš přísahal na Ústavu ČSR a tuto přísahu přijetím mnichovského diktátu porušil! Pokud tento slib bral jen jako formalitu, je to žalostné a do jisté míry i předznamenávající budoucnost (komunistická éra).
Stačí se podívat i na dnešní politickou situaci, jak je zacházeno s Ústavou a jejím výkladem. I dnes je v naší společnosti něco špatně, otázka je co a kde to má kořeny? Nabízí se Mnichov, jako křižovatka, kde jsme vykročili ne úplně tím nejlepším směrem.
