Evropská unie má jistě mnoho chyb, chtějme ji změnit, ovlivnit tím správným směrem, ale nepřejme si její konec! Prostředí, kde funguje volný pohyb osob, zboží, kapitálu a myšlenek, skýtá jistě menší prostor pro ozbrojený konflikt, než je tomu u přísně střežených, navzájem nespolupracujících národních států.
files.ucitelky.webnode.cz
Pro dvacátá a třicátá léta dvacátého století bylo příznačné, že z ekonomické, politické, kulturní a mravní krize vedla cesta k některé z totalitních ideologií, fašismu a nacismu na pravé straně spektra, nebo ke komunismu na opačném pólu extremistické osy. Proto není divu, že se v poválečné Evropě dostalo k moci tolik totalitních režimů.
A právě velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let dopomohla k nástupu Hitlera a jeho nacistů k moci. Byla způsobena dědictvím první světové války, včetně finančního vyrovnání reparací a válečného dluhu, který Evropa měla vůči USA. Peníze se točily v kruhu, Německo si půjčovalo od amerických bank na splácení reparací a Anglie s Francií používaly tyto peníze ke splácení finančních pohledávek Spojeným státům.
Co je tedy příčinou opravdu velkých, celosvětových hospodářských krizí, které byly v minulosti a budou i v budoucnu? Jedním slovem – válka. Špatná politika může rozvrátit hospodářství státu mnoha způsoby, systém se však hroutí v důsledku vojenského konfliktu. Válka zastavuje celosvětovou hospodářskou integraci dvěma způsoby. První je prostě důsledkem válečných výdajů: financování neproduktivní války, rozvratu obchodní činnosti, zastavení pohybu kapitálu. Druhý spočívá v tom, že ozbrojený střet, i docela malého rozsahu, obvykle vyvolává nesváry v jiných oblastech vzájemného působení. Válka je drahá a rozvrací obchod, z kterého pocházejí zdroje bohatství.
Většinu novodobých konfliktů provázelo inflační válečné financování, kdy došlo ke znehodnocení peněz a poklesu jejich kupní síly a poté následovalo období prudké deflace. Válka ničí nebo opotřebovává kapitál a zvyšuje cenu nového kapitálu. Zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb prodražuje investice v dobách míru a utlumuje tak hospodářský rozvoj – zvlášť když se vlády pokusí vrátit k předválečnému systému směnných kurzů při cenách a mzdách, které zvýšila a pokřivila vysoká poptávka ve válečných dobách.
Téměř všechny dlouhodobé deflace ve světových dějinách byly důsledkem války. Dlouhodobá hospodářská krize následovala po americké válce za nezávislost, stejně jako v Evropě po skončení napoleonských válek, kdy deflace způsobila, že investice do průmyslu byly drahé a bankroty podniků časté. Po všech válkách, ať už občanských či za nezávislost v 60. letech 19. století v Itálii, Německu a Spojených státech došlo okamžitě ke spekulativnímu obchodování, jež mělo za následek pokles cen akcií na burze a opět krach mnoha podniků.
Po první světové válce také následovalo krátké hospodářské oživení a ekonomický rozmach – a pak kolaps nejvýznamnějších západních ekonomik v letech 1920 – 1921, přičemž o devět let později vypukla světová hospodářská krize.
Z tohoto pohledu vidím velký význam a smysl Evropské unie, která vznikla v 50. letech 20. století, aby pomocí hospodářských otázek zabránila další válce odvěkých rivalů Francie a Německa, otupila radikální nacionalismus jednotlivých států, z kterého nikdy nevzešlo nic dobrého. Volání po vystoupení z ní, tak jak o to usilují některé strany, KSČM nebo Svobodní, je v dnešní realitě sjednocené Evropy nereálné a nebezpečné! V dnešním globálním světě mají malé národní státy pouze omezené možnosti vůči mocnostem, jako jsou Spojené státy, Čína a další rychle se rozvíjející státy uskupení BRICS, tedy Brazílie, Ruska, Indie, zmíněné Číny a Jižní Afriky.
Krize z roku 2008 nás sice zasáhla, ale byla to krize vzniklá žitím nad poměry, nikoliv důsledkem globálního konfliktu, jehož dopady by byly mnohem horší. Žití nad poměry je neudržitelné jak v USA, tak na druhé straně Atlantiku, Evropané se musí smířit s tím, že na dluh se žít nedá a pokud si chtějí udržet svoji životní úroveň, musejí něco obětovat, např. to, že půjdou do penze déle, tak jak se prodlužuje věk dožití a populace stárne.
Máme to štěstí, že žijeme právě v Evropě, kde jsou příhodné klimatické podmínky, nehrozí přelidnění ani nedostatek vody (alespoň prozatím), jediné co nás může ohrozit (mimo neovlivnitelných přírodních katastrof) je nárůst extremismu (pravicový, levicový, náboženský) a přílišného nacionalismu a z něj vyplývající válečné konflikty.
Oproti jiným částem světa si opravdu nežijeme špatně, bohužel si toho mnohdy nevážíme.
Evropská unie má jistě mnoho chyb, chtějme ji změnit, ovlivnit tím správným směrem, ale nepřejme si její konec! Prostředí, kde funguje volný pohyb osob, zboží, kapitálu a myšlenek, skýtá jistě menší prostor pro ozbrojený konflikt, než je tomu u přísně střežených, navzájem nespolupracujících národních států.
Doplněk v reakci na komentář: Nacisté i komunisté úplně stejně likvidovali své odpůrce, tedy co do zrůdnosti jsou si obě tyto totalitní ideologie rovny. Komunismus měl vizi utopistické beztřídní společnosti založené na společném vlastnictví, která vyústila ve stalinský režim a další jemu podobné zrůdné režimy, kdežto nacismus měl vizi rasově čisté společnosti, zbavené handicapovaných osob. Nacismus spojoval fašistickou koncepci státu řízeného nejvyšším vůdcem s rasistickou koncepcí o nadřazenosti árijské rasy. Podařilo se mu spojit do jednotné ideologie značně protichůdné prvky: socialismus pro dělníky, antibolševismus pro zaměstnavatele, nacionalismus pro konzervativce a antisemitismus pro ty, kdo hledali viníka válečné porážky a krize. Postupně vystoupil do popředí právě vůdcovský princip, rasová čistota a národní expanze. Tedy, i když je nacismus národní socialismus, řadím ho na pravou stranu extremistické osy.
